Home Worldwide

ČEKÁRNA (čeština)

– Víš, co se ptala? – obrátila se matka na Valdemarse, když jí pomáhal vstát z ledových dlaždiček v kuchyni.
– Kdo? Kdo se co ptal? Tak už se seber – řekl Valdemars.
Bylo časné ráno a jeho matka seděla na kuchyňské podlaze ve společnosti dvou prázdných láhví od vína, díky čemuž v sobě Valdemars náhle nacházel dostatek síly. Cítil se jako člověk, který i za stávajících okolností dokáže být pánem situace.
– Taková milá, hezounká holčička. Nemohlo jí být o moc víc, než tobě.
– O kom to mluvíš?
Matka se opět rozplakala. Vlasy měla rozcuchané a na šatech bylo znát, že v nich v noci spala nebo možná jen bezvládně ležela, podobně jako Valdemars.
– Jdi tam, prosím tě. Musíte vybrat rakev a hrob. Ten pán se jmenuje Eduard a bydlí hned u kostela, bude tam na tebe čekat. Já teď prostě nemůžu, Valdemarsi.
– Dobře. Ale už mi konečně řekni, o jakou holčičku jde a co se ptala.
Valdemars přistoupil na pouhý krok k matce, která se znovu rozplakala. Vlasy zmáčené slzami jí zakrývaly obličej, ale najednou zdvihla hlavu a nezvykle ostře pronesla: – Jak dlouho ho chcete mít v mrazáku? – Seděla v bílém plášti za odřeným psacím stolem a tohle se zeptala.
Ve Valdemarsovi už zase ticho zmíralo strachy a nával vzteku v něm zaklokotal jako vroucí láva. Otočil se a kopl do kredence tak strašně, že z něho na druhém konci spadl ozdobný květináč a rozbil se na šachovnici kuchyňských dlaždiček na cimprcampr. Matka to snad ani nezaznamenala a Valdemars střepy rychle zametl. Pomohl matce vstát ze židle a doprovodil ji k posteli. Svalila se na ni jako pytel brambor a nemotornými pohyby na sebe tahala přikrývku. Valdemars jí nervózními prsty zouval boty a stahoval ponožky, potom ji pořádně přikryl a pohladil po vlasech, které matce odhrnul z obličeje a zasunul za uši.
– Já to nevydržím, Valdemarsi. Modlím se k Bohu, ale bez táty to nevydržím. Nedokážu se s tím vyrovnat, děťátko moje. Za všechno můžu děkovat jedině jemu, chápeš? Jedině jemu. Jeho síla mě držela nad vodou.
Valdemars si položil hlavu na postel, což dělal častokrát už jako malý chlapeček; když si společně odpoledne zdřímli, snažil se hlazením, zpíváním ukolébavek a broukáním maminku uspat dřív, než ho samotného přemůže spánek.
– Dokud nepochopíš a nepoznáš jeho sílu, nemůžeš se přes jeho smrt přenést. Snaž se na něho vzpomínat způsobem odpovídajícím jeho důstojnosti – řekl po dlouhé chvíli mlčení Valdemars, ale to už matka neslyšela.
A jak to vyslovil, uvědomil si Valdemars, odkud pramení matčina víra v Boha. Ležel vedle ní bez jediného slova. S podivem nad lehkostí dřímoty se Valdemars opět zamyslel nad životem, nad všehomírem, nad planetou, kterou obývá a kde lidé neznají život, neznají síly a miliardy příčin, jež uvádějí do pohybu ten nevyzpytatelný celek, tudíž jim to celé neposkytuje dostatečné vysvětlení života ani smrti, a vzhledem k tomu, že člověk – ze své pozice bezvýznamné součástky – není schopen těmto silám porozumět, není schopen se přenést ani přes smrt. Přes žádnou smrt. A možná ta dívenka, která dokázala zdánlivě netečně položit jeho matce tu otázku, možná právě ona viděla zřetelně to, čím je smrt obklopena, možná právě ona jediná byla navzdory krutosti té otázky naprosto poctivá.

Vždyť jestliže myslím a zastávám opravdu vážně své přesvědčení o neexistenci Boha, nemohu rozmlouvat nejen s mrtvým, ale ani s jeho památkou. V tom případě nic naplat, povídám si jenom sám se sebou a dostávám se zase tam, kam vždycky, k té černočerné mrazivé samotě, a ani na okamžik nemohu uvěřit, že živou lidskou duši přesahuje nějaká aspoň o kousíček vyšší nebo hlubší moc či rozumový princip – pomyslel si Valdemars a současně s tím se mu rozbřesklo, že i on doufal v jakýsi posmrtný život, jenomže v tomto nezvratitelném okamžiku zůstal na světě tak strašlivě osamocen, až se toho sám zalekl a zděšeně vyskočil z lože.

– Od čeho se vám tak třesou kolena, mladý muži? – zeptala se ho v autobuse postarší dáma, vedle které seděl.

V husté mlze přes řeku. V kruhu cestujících klepajících se zimou na palubě motorové loďky Valdemars pozoroval kopce smáčející si paty v lenivých vodních spoustách, zatímco ledový vítr fučící po proudu řeky profukoval otevřenými okny a zimomřivě skrčené postavy navzájem hledaly oči svých spolucestujících s žalujícím soucitem, který ve Valdemarsovi vyvolával tytéž pocity, jaké měl před budovou nemocnice, napadlo ho, že celý ten ostrov, na který právě pluje, je jediným obrovským hřbitovem a všichni cestující spěchají za svými zemřelými na denně používané lodi, jejíž motor teď vstoupil do služeb smrti, a kormidelník s průvodčím jsou záhrobními zaměstnanci, kteří si na trase mezi břehem života a břehem smrti odpykávají jakýsi trest. Našel Eduarda a vypil s ním dvoudecku svařeného vína, ohřátého v mikrovlnce, načež se spolu vydali k cípu ostrova. Na umně kované mříži hřbitovní brány se v záklenku vzpínala zrezivělá písmena, která hlásala: BUDEME VZKŘÍŠENI!
– Myslíte, Eduarde? – zeptal se hrobníka.
– Názory se různěj, pane. Co byste řekl támhletý parcele, pod tou borovicí?
– Pěknej strom… – pomyslel si Valdemars a vykročili k malému pahrbku, na kterém se borovice tyčila. Pod vlivem Eduardova návrhu začal náhle pociťovat ušlechtilost svého konání, skutečnosti, že může rozhodovat o tom, co má symbolizovat hrob, u kterého každý, kdo k němu přistoupí, bude vzpomínat a rozvažovat nad dědečkovým životem.
– Borovice je hezká. A hlavně věčně zelená.
– Jak myslíte, pane, ale teď vidím, že tady už někdo leží. Už pořádně dlouho.
– Já vidím jenom zem.
– No jo, to vy nevidíte, ale je tady jiná půda a jinak odumřelá tráva.
Valdemars přikývl a na tváři se mu zračila bezradnost a zoufalost. Eduard ho povzbudil herdou do zad.
– Dyk najdem jinou borovici. Koukněte, támhle jsou hnedle dvě, musíme myslet taky na babičku, nebo ne? – řekl Eduard a hned se pustil k vyhlédnutému místu.
Valdemars oněmělý překvapením ještě chvilku stál. Když dohonil Eduarda, stoupl si ke stromu a přejel rukou po kůře.
– Tohle bude dobrý. Dobrý, ne? Kterej si vyberete?
– Jakto kterej? Sám jste přece říkal, že oba.
– Jo, to jo, ale pod kterej chcete dědu?
Valdemars si představil, jak stojí dědeček vedle něho a pomáhá mu vybírat, snažil se najít jeho hlas, jeho duši, jako by měl rozhodovat dědeček, ale moc se mu to nedařilo.
– Vyberte to vy, Eduarde.
– Proč já? Já tady ležet nebudu, mně je to jedno.
– No dyť právě proto.
– Jo ták! No já bych teda dědu dal semhle napravo, aby se pak babička nemusela i s vozem přes něho přetahovat, protože sám vidíte, že tu je sakra málo místa a z vobřadní síně sem potáhnou ten vůz vocaď, taklenc z pravý strany.
– Jsem pro. Mám vám vyřídit, abyste hrob vykopal ještě dnes, kdyby to šlo, protože zítra je pátek a nechceme to o další týden protahovat.
– Já vás chápu. Takovýhle věci je lepší mít rychle za sebou. Jinak vidíte támhletu žulu o dvě parcely dál? To je můj hrob. Myslím teda jako bude, až přijde čas.
– Pěknej – řekl Valdemars.
Zapadli do hospody, protože Valdemars chtěl hrobníka na znamení díků pozvat na střik, než se odebere k rakváři, který provozoval své řemeslo na druhém konci vesnice, v prázdné garáži opuštěného domu, za staženou roletou. Při pohledu na rakve ho přepadly hrůzostrašné vize: představil si dědečka, jak leží v truhle a jak se v zimě a tmě panující pod zemí začíná rozkládat ve svém oblíbeném manšestrovém saku. Milovaná tvář se nejprve rozeschne a zpráchniví, potom z ní opadají všechny tkáně, až nakonec v saku zůstane jen holá kostra, která by mohla patřit komukoli, a on ji tam nechá samotnou pod zemí. Nechá ji napospas osudu. Bez rozmýšlení ukázal na jednu truhlu, zaplatil a rychle se vracel zpátky k přívozu. Na protější straně ho vítalo žití, na hřbitově, kde žijí mrtví, už mu zbýval ke splnění jen poslední úkol, který ho bude udržovat při životě: definitivně a slavnostně se rozloučit, vždyť smutek je svátkem myšlení, oslavou poznání naší lidské podstaty, při níž ženeme své slzy k hrázi jediné události, abychom je pak všechny najednou vylili do koryta zapomnění. Abychom po skončení slavnosti mohli dále žít, vždyť kdybychom chtěli žít se smutkem, kdybychom si jej rozporcovali jako radost, nemohli bychom se vyhnout konfrontaci, o které Valdemars věděl, že od nynějška bude jeho jediným životním cílem. Hodlal, pozvedávaje svou existenci jako zbraň šířící pravdu, skoncovat s prolhaným cynismem iluzí.

V dlouhém černém kabátě přišel ke Svetovi a opřel se o stěnu knihkupectví. Neřekl ani slovo.
– Volal jsem tě jánevímkolikrát – řekl Sveto a vykročil k němu, aby mu stiskl ruku. Valdemars si stáhl černou koženou rukavici, podal Svetovi ruku, ale pořád byl zticha.
– Pudeme dneska pít? Vím, co se stalo, řekla mi to tvoje máma. Chceš se mnou mluvit a chlastat, nebo tady budeš beze slova stát jako ubohá oběť?
– Zavři ten pitomej kšeft a pojď se mnou chlastat.
– Zavřít nemůžu. Víš, jakou jsem měl dnes tržbu? Prodal jsem takovejch pohádkovejch knížek, že začínám pochybovat o populačním poklesu.
– Tak na tebe počkám v hospodě.
Zastavil se na rohu, přesně v tom bodě, odkud bylo vidět na všechna dějiště jeho života, pohlédl do okna svého pokoje, potom se obrátil vlevo k hospodě, odkud na něho nedomrle blikal vývěsní štít, pak zase dozadu ke Svetově kobce, ze které se zakoupenými kuchařkami vycházely osamělé třicátnice, a náhle si uvědomil, jak nezdolná je tato karanténa obehnaná drátěným plotem, která si z jeho života udělala dokonalého otroka.

– Dva dny jsem tu nebyl a už pociťuji radost z návratu – pronesl utýraným hlasem.
– Poslouchej, Valdemarsi, já vím, že jsem si nevybral právě nejvhodnější chvíli, ale chci se tě zeptat, co děláš příští pátek?
– Myslím… že se budu vznášet. Proč?
– Hele, to mi zrovna bude třiadvacet. Všechno už mám vymyšlený. To bude můj poslední den tady, pak vemu roha. Jináč to nejde, Valdemarsi, odjedu vocaď.
– Dobrý, tak čau.
– Hele, byla by tu taková možnost. Včera byl u mě jeden zákazník, taky ho znáš, má psa a prodává auta.
– Znám ho.
– Jeho strejda má v Berlíně restauraci, a jestli to vyjde, budu tam dělat pingla. Co ty na to? Říkal jsem tomu chlápkovi i o tobě a napadlo mě…
– Co tě napadlo? Že bych mohl jet s tebou? Zůstanu tady, Sveto, já tady zůstanu.
– Co bys tu dělal, Valdemarsi. Pojeď se mnou. Dyť je to jenom na rok.
– Vím, že se ti moje odpověď bude zdát sentimentální, neboť ze záhadného důvodu se u nás hrdost ztotožňuje s nacionalismem, ale opravdu je nutné zůstat tady, je nutné zkusit dát do pořádku místo, kde žiješ, protože když to nezvládneš tady, nezvládneš to nikde. Já se toho budu držet. A víš, proč?
– No proč?
– Protože je lehké vidět svět plný krás a vidět ho, jak je hnusnej, je snad ještě o něco lehčí, ale vidět ho tak, jak opravdu vypadá, to už je, panečku, úkol. Řekněme, že bych s tebou jel. Až se budeme vracet, bude ti zrovna čtyřiadvacet. To už zbejvá jenom šest let do třicítky. A já už teď mám pocit, že po jistý době život vůbec není o splněných touhách a snech, jak si to ty maluješ, ale jen a jen o plynutí času. A už ani já nedokážu, nejsem prostě schopnej, mít z něčeho radost. Mám se snad radovat, že můžu dělat pingla? Koho prosímtě takovej vydřenej nervik zajímá? Ten tvůj nápad mě vůbec nenadchl a věř mi, že ani tam bych nebyl ve svý kůži.
– Hele, já začínám vážně bejt přesvědčenej, že mám život ve svejch rukou. Proč bych to nezkusil. Že mi bude čtyřiadvacet? A co má bejt? Existujou lidi, který, i když je život krátkej, se z něho dokážou ukrutně radovat, jiný zas právě proto deprimuje a zase jiný se o tohle všechno vůbec nestaraj. Jsou i tací, kteří chtějí rozhodovat, co je správné. Ale ty takovej nebuď – řekl Sveto. – Myslíš, že by se to dědečkovi líbilo?
– Dědeček je mrtvej.
– Prosímtě. Kdyby žil, myslíš, že by se mu to líbilo? Abys shnil právě tady?
– Říkám ti, že dědeček je mrtvej. Žádný kdyby žil neexistuje, protože je mrtvej, stejně jako není možný říct kdyby mi teď bylo osumnáct, tak s tebou pojedu, nebo kdyby mi bylo jedenadvacet, tak se nevykašlu na vejšku.
– A co chceš teda dělat?
– Žít. Víc dělat nemůžu. A počkám si na smrt, pokud si to do tý doby nerozmyslím. Ale stejně si tu není co rozmejšlet. Počkám si na ni, protože čistě z vlastního rozhodnutí umřít nemůžu. Mohu být jedině obětí nějaké vnější okolnosti a v tomto okamžiku mám, Sveto, pocit, že na celým tomhle širým zasraným světě není jediné stéblo travičky, které bych byl schopen přemístit, moje existence nemá příčinu, účel, budoucnost ani minulost, jsem pouhý závan dechu uprostřed nesmírného nic a nic mě nedokáže zachránit, ba dokonce se mi zdá, že by nebylo ode mne poctivé třeba jen vztáhnout ruku. Ve všem vidím jenom tu špatnou stránku a to mi působí bolest tak sžíravou, že mi doslova rozleptává celý život.
Sveto vstal a šel k pultu zaplatit.
– To ti teda vážně nemůžu pomoct. Ještě si to jednou promysli a zejtra si o tom promluvíme. Přijdeš? – zeptal se nakonec.
– Ještě tě zavolám – odpověděl Valdemars.

Kadri ho čekala v domovních dveřích.
– Odkdy tady čekáš? Dyť zmrzneš, náno pitomá – oslovil ji Valdemars.
– Jako bych nevěděla, kdy zavíraj hospodu. Přišla jsem před pěti minutama. Telefon mi nebereš, tak jsem si řekla, že tady na tebe počkám.
– Příště dej vědět do hospody. Neměl jsem chuť si povídat, proto jsem nebral telefon.
– Hele víš, já jsem tady vlastně jenom proto, že jsem myslela, že teď třeba bude pro tebe důležitý, aby tě někdo objal nebo tak, prostě…
– To je od tebe vážně milý. Ale teď nemám chuť si povídat. Ne s tebou, s nikým.
– To já samozřejmě chápu. Jenom jsem vám všem chtěla popřát dost sil. Byla jsem u tvý mámy, tam jsem tě taky hledala, ale řekla mi, že s nima taky nemluvíš a nejsi jim doma oporou v této nelehké situaci. Máma, tvoje rodina tě potřebuje a nezlob se, že do toho mluvím, ale snad i tobě by prospělo, kdybyste byli spolu. Nemám pravdu, Valdemarsi?
– Ale jo, máš úplnou pravdu. Teď už ale půjdu, jestli ti to nevadí, jsem utahanej, a když tak myslím na zejtřek, docela bych si dovedl představit i příjemnější den, teda aspoň v tý mý zářný budoucnosti, o kterou máš furt takovej strach.
– Čím to je? – zeptala se Kadri po krátké pauze.
– Co čím je?
– Člověk se sem žene, aby tě viděl, abys nebyl sám, snažím se říkat věci, který ti třeba můžou pomoct, a ty si musíš rejpnout. Myslíš, že jinejm se nestalo to samý nebo že si to dokážeš sám vyřešit? Mně se zdá, že nedokážeš. Jestli chceš něco vědět, deprimuje tě to, jsi v rejži, ze který se sám nedostaneš.
– Teď s tebou teda úplně souhlasím – řekl Valdemars a otočil klíčem v zámku.
Kadri ho se zklamáním, do kterého se mísila lítost nad její bývalou láskou, pozorovala, jak vchází do domovních vrat s tváří viditelně poznamenanou tichem bolesti pramenící z neschopnosti odpovědět. Nahoře v bytě Valdemarse poprvé přepadl pocit, že něco není v pořádku, že ten, co na něho kouká v koupelně ze zrcadla, mu dá zanedlouho vale a jeho místo obsadí neovladatelný pud, jakési decentralizované vědomí, a pak bude konec s otázkami a odpověďmi před zrcadlem, zbude jen bolestný a šílený pohled usilující o jeho záhubu. Celou noc nespal, svíjel se na koberci jako had. Hlínu z ozdobného květináče s jukou od Kadri rozsypal po bytě, odmotal celou roli toaletního papíru, šel s ním v bytečku dokola a pokryl jím příbory v kuchyni, stínítko lampy, v pokoji všechny židle, načež prošel znovu vytyčenou trasu s konvičkou na zalévání kytek, aby si označil svůj revír, vrčel při tom, řval a chrčel, až nakonec padl do skříně na šaty, kde na sebe navršil kabáty, a tam ani nespal, ani nebyl vzhůru, jenom ležel do božího rána, kdy přišel k sobě díky jitřence prosvítající plátěným kabátem, který měl přetažený přes hlavu. Jak vyskočil ze skříně, přepadl přes převrácenou židli, a když se při ohmatávání natlučené nohy rozhlédl po bytě, úplně se vyděsil a rychle vklouzl do předem připravených šatů, které visely v koupelně.
V autě si sedl dozadu, s nikým se nedával do řeči, hrál si se zamženým oknem. Dýchl na ně, pokaždé počkal, až se okno znovu zamží, a pokaždé je znovu otřel rukavicí, tak se vezl temným prosincovým ránem na hřbitov. Už z dálky viděl nehybný dav celý v černém a začal se mu z toho obracet žaludek. Členové rodiny vystoupili z auta, shlukli se kolem babičky a pak už jejich těla otřásající se pláčem plynula směrem k rakvi jako potok chvějící se strachem, že vyschne.

Nebe svolávající mraky nad hlavy zástupu dávno neviděných příbuzných obdařilo krajinu světle šedým mrazivým nádechem, ve kterém se mlžné prámy plavily mezi kmeny borovic po tiché vodě smrti, a v téže vodě Valdemarsova duše jako neohrabaný pták křídly ztěžklými bezmocí bušila do rosolovitě hustého vlhka, jako by se mu pod kůží všechny orgány, kosti, všechny jeho stavební prvky roztekly ve vlažné slzy a síla přetlaku, hledající si cestu na svobodu, roztrhla jeho umdlelé tělo na kusy, jakmile hrobníci začali házet lopatami do jámy ledovou hlínu. Jako by dostal za úkol běžet do kopce proti vichřici, tak zatěžko mu přišlo překonat cestu dělící ho od hrobu, cestu přes tři lidi, aby mohl položit svůj oblázek nalezený u řeky, který si přinesl den předtím, když vybíral hrob, nad kterým nebyl schopen myslet vůbec na nic, vyjma jediné, že ta pravá bolest se vyroní až se zpožděním, tam a v tu chvíli prostě nelze zpracovat nebo pochopit, co se vlastně stalo, neboť ať se soustředil, jak chtěl, nebyl schopen uvěřit, že tam v té rakvi leží jeho dědeček a zůstane v ní navěky, nebo aspoň tak dlouho, dokud celý tenhle špinavý svět nevybouchne a nerozletí se i s ním na cimprcampr. Byl by býval šťasten, kdyby nad rovem z čerstvě navršené zeminy mohl v duchu dědečkovi něco říci, ale zvítězil v něm jeho racionalismus rozleptávající život v beznadějný podnik a vědoucí, že mrtvý je mrtvý, smrt je smrt a naposled mohl něco pronést tenkrát, jak ho dědeček poprosil, aby zhasil lampu na oddělení intenzivní péče. Měl strach. Bylo mu zima, třásl se a bál, a jakmile uviděl, že se příbuzní s ohromnou účastí začínají navzájem líbat, přepadl ho ještě větší strach a nepozorovaně zmizel mezi olysalými stromy a náhrobky.

– Víš, Sveto, já jsem celý život zkoumal blaženost podloženou harmonií, mé dny uplývaly venkoncem bezcílně, ale v radosti z přítomného okamžiku, dokud mě zničehonic nepřepadl pocit neutuchající bezmocnosti. A teď… – řekl Valdemars do telefonu.
– Teď je konec, ne?
– Není konec, Sveto, protože jaký je konec, to nikdy nezjistíš. Nikdy nebudeš sedět sám nad sebou v poslední hodince, vždycky budeš v tom hnusným a napjatým tichu smrdícím chlórem čekat jen na poslední záchvěv srdce někoho jinýho, vždycky to tak bude, i kdyby ses měl ve všelijakejch posranejch čekárnách tetelit strachy bůhvíkolikrát.
Celý měsíce jsem brečel, měl oči zarudlý od slz, a myslel jsem si, že až to skončí, až budu konečně moct ven z tý místnosti, odkud jsem se nemohl dostat, kam mě zatlačil čas, kterej se nade mnou zastavil, tak snad budu moct zase žít normální život.
– Musíš počkat a všechno se spraví. Ne aby ses už dneska začal hnát za štěstím, páč…
– Ale já nechci čekat, pochop to už jednou. Na co mám čekat? Až v sobě udusím všechno, v co věřím? Až všechny ty poznatky, který jsem nasbíral v tom svým malým mrzáckým světě, vyházím z okna a vygumuju z mozku? Já věřím jejich pravdě, faktům, co mě volají odtud pryč.
– Kde jsi teď? Musíme se vidět. Řekni mi, kde seš.
– No doma.
– Počkej tam na mě, já k tobě skáknu, jo?
– Prosímtě, Sveto. Pamatuješ eště na tu flašku rumu, cos mi koupil k narozeninám?
– S tím dávej bacha, je to strašnej lomcovák.
– Vím, že je to lomcovák, Sveto, a taky vím, že dobře hoří. Žádný strachy. Mám taky dvě láhve vodky. Ta hoří o něco hůř.
– Jak hoří? Co máš za lubem, Valdemarsi?!
Valdemars se zasmál. Venku se právě setmělo. Na stole se povalovala hromádka jeho článků.
– Stejnak to nikoho nezajímá, Sveto – řekl Valdemars, zatímco na druhém konci drátu se přibouchly dveře. – Mě taky nezajímá. Nic a nikdo. Bereš mámě auto, Sveto? Dyť ani nemáš řidičák.
– Co nikoho nezajímá, Valdemarsi? Mě to zajímá, vážně – řekl Sveto a bylo slyšet, jak startuje.
– Opravdu? To bych se divil, Sveto. A i kdyby tě to fakt zajímalo, copak to není šumafuk? Copak není podstatou příběhu to, že je absolutně jedno, co děláme? Lidi jsou moc slabí, než aby se podívali pravdě do očí. Jestliže je vymření součástí evolučního procesu, a hubení nevymýtitelný pud, jenž nelze nijak přelstít, jaký smysl má vůbec sám život? A jestliže po něm nic není, není ani paměť. A když není paměť, není v podstatě ani život. Nemám pravdu? Troufáš si tvrdit, že nemám pravdu?
– To víš, že máš pravdu, Valdemarsi.
– Ale pro mě to neplatí, Sveto. Kdo se od týhle myšlenky nedokáže oprostit a nemá ani za mák šance, že by s touto smutnou čistotou dovedl žít, ten přece vůbec nemusí existovat! K čemu by mu taky ňáký existování bylo? Na tom není nic špatnýho. Prostě to tak je a hotovo. Se mnou je to taky tak.
– Valdemarsi! Valdemarsi! – zahulákal Sveto, ale telefonní spojení se přerušilo.

Valdemars vyšel na pavlač, zapálil hadr a vmetl láhev do bytu. Slyšel, jak uvnitř v pokoji nepřetržitě ječí telefon, dokud nevyrazily plameny, které jeho vyzvánění roztavily. Prudce, s ohnivě rudým šílenstvím v očích, vystartoval ke schodišti. Nájemníci vybíhali na pavlač a on se bezhlavě hnal dolů, vyletěl na ulici a doběhl až ke knihkupectví. V tu chvíli za Valdemarsovými zády požár roztříštil okno jeho pokoje. Ze skla výkladní skříně krámku na něho pohlížel neznámý obličej a za ním, jako když vychází slunce, žhnul oheň. Ulicí se rozléhalo vřeštění a houkání sirén, Valdemars se na sebe ještě chvíli díval, potom zapálil i druhý hadr, rozkopl výkladní skříň a vhodil mezi knížky druhou láhev. Jakýsi chodec se k němu rozběhl, a tak se Valdemars otočil a s nasazením všech sil utíkal do ulice, ve které měl svou hospodu. Už v běhu zkoušel zapálit zapalovačem třetí hadr, a když uháněl kolem hospody, hodil do okna třetí láhev. Jako pomatený upaloval k mostu, cítil, že se mu plíce div neroztrhnou, ale nepolevoval v běhu, a když se na chvilku ohlédl, viděl, že ho pronásledují dva policisté. Dorazil doprostřed mostu, kde se víry v řece honily kolem prostředního pilíře pod kariatidou, a přelezl zábradlí. Sevřel zábradlí rukama a předklonil se. Už nic neslyšel. Okna domů na rohu jeho ulice odrážela blikání červených a modrých světel a ze dvou stran se k němu hnali lidé. Byl uvězněn pod poklopem ticha. Zavřel oči a vzpomněl si na ten večer, kdy viděl naposledy svého dědečka, ten ho poprosil, aby zhasil lampu, a on se k němu sklonil. Dědeček mu pošeptal do ucha, skoro tomu nebylo rozumět a možná se i trochu styděl, větu, kterou Valdemars beze zbytku pochopil až v tomto okamžiku: Já, člověče, natáhnu fajfky. Vyšel ze dveří, sáhl po vypínači a přejel pohledem dlouhou temnou chodbu, na jejímž konci, až úplně na konci, v ohybu, plápolalo mrňavé světélko.
– To všichni, dědo… Všichni – mumlal tiše a natahoval moldánky.

Zatmívačka

Nakonec se příběhy odeberou na kutě, nemyslete si, že jdou zemřít. Jsou tu od toho, aby své postavy udržovaly při životě.

Translated by: Róbert Svodoba

Ulpius-Ház Kiadó

2005, 160 page